A ne ledajaký! Jsem norický valach. Narodil jsem se v únoru 1989 v Přešticích taťkovi Hubírovi a mamce Jarmile. Dneska už jsem sice pán v letech, ale statný fešný krasavec. Ryzák. Moje lidská parťačka mi říká "Vandýsek", "Zlatohřívák", "Myšáček", "Bejk" nebo "Žravucha". Nechápu kam na to chodí. Stejně tak nechápu její občasnou otázku "Nejsi ty vandal?". Taky mě pořád někde drbe, hladí, patlá mi něco na kopyta a věší se mi na krk. Ale já jsem ohromně tolerantní a chápu, že mě zbožňuje a má po týdnu beze mě absťák. Jsem prostě úžasnej. Samozřejmě, nic není zadarmo, takže během čumákování nenápadně šacuju všechna místa, kde by mohl být schovaný banán. Vždycky mi jich několik přiveze. Ví, že je zbožňuju, ale nepohrdnu ani jabkem, mrkví nebo granulovaným pamlskem. Nestěžuji si. Užívám si příjemný důchod na zelených pastvinách nedaleko Prahy. A protože máme moderní dobu, rozhodli jsme se s parťačkou chvíli se popást i na virtuální louce Internetu.
***************************************************
Dávná minulost
Jako malé hříbátko jsem byl vychováván k práci v lese, takže jakmile jsem dostatečně vyrostl a zesílil, začal jsem tahat klády. Jednoho dne na mě jedna taková kláda spadla a ošklivě mi poranila pravou přední a zadní nožku. Vylízal jsem se z toho, ale trápí mě silná artróza na všech nohách i na bederní páteři. Nemoc z povolání... Přes koňského handlíře jsem se dostal dál, k jednomu starému pánovi. U něj jsem mohl sníst co jsem chtěl, nemusel jsem skoro nic dělat, jen občas vozit děti po vesnici na vozíku. Dokonce jsem ani nemusel dávat kopýtka. Kovář mě tehdy nijak neobtěžoval. Po několikátém infarktu dospěl starý pán k názoru, že už se o mě nezvládne starat a rozhodl se mě dát do útulku.
****************************************************
Zaměstnání pod sedlem
Nakonec jsem do útulku nemusel, odkoupila si mě za symbolickou cenu majitelka ranče z malé vesnice nedaleko Prahy a rozhodla se naučit mě chodit pod sedlem. Tou dobou jsem měl dost velkou nadváhu a přerostlá kopyta a s paní jsem zpočátku dost válčil. Po předchozích zkušenostech jsem poněkud tvrdohlavé povahy a nedal jsem jí nic zadarmo. Odmítal jsem poslouchat, dávat nohy, vláčel jsem osazenstvo ranče po dvorku a poměrně často něco rozboural. Nová paní ke mně byla tvrdá, ale nutno říct, že díky ní jsem se dal tak nějak dohromady a dostal se ven na pastviny mezi ostatní koníky. Nemám rád konflikty, takže jsem vždycky patřil na spodní příčky hierarchie stáda a moc nezapadal, ale našel jsem si kamarádku Lenku. Taky byla zhuntovaná z lesa, ještě víc než já. A narozdíl ode mne zanevřela na lidi. Spolu jsme ovšem vycházeli. Když jsem pochopil, jak to na ranči chodí, zlepšil se i můj vtah k majitelce ranče, všechno pak bylo v pohodě. Musel jsem sice makat jako provozní kůň a jezdit pod vyjížďkářema, ale většinou mě to docela bavilo. Na vyjížďce jsem se cítil důležitý, skoro jako vedoucí člen stáda. Vždycky jsem se snažil jít v čele a nepustit žádného jiného koně před sebe. Takto jsem pracoval asi tři roky.
**********************************************************
Parťačka
Koncem roku 2005 jsem docel často vozil jednu slečnu z Prahy. Neuměla moc jezdit, dodnes moc jezdit neumí, ale snaží se. Byla ze mě úplně hotová. Když majitelka ranče zjistila, že na mě slečna ráda jezdí, tak mě schválně vybírala na její vyjížďky. V zimě toho roku skoro nikdo na vyjížďky nejezdil a tak se majitelka ranče rozhodla, že skončí s vyjížďkami a koně pronajme. Tímto způsobem pronajala mě a další tři koníky lidem, co jezdili jako jediní i v nečase. To bylo v březnu 2006. Ale v dubnu už nás nabídla k prodeji. Věděl jsem, že slečna si mě oblíbila příliš na to, aby řekla ne. Byl to tak trochu nůž na krk. Jednou mi přiznala, že ještě pár minut před nabídkou ani neuvažovala, že by si v dohledných letech mohla pořídit koníka. Ale stalo se. Rozhodování jí zabralo asi tak tři minuty.Věděl jsem, že je to měkota a chvíli nám trvalo, než jsme se naučili spolu vycházet. Spoustu mých vrtochů přehlížela, neuměla se pořádně rozčilit, takže jsem to občas trochu přestřelil. Časem přišla na to, jak mi dát najevo, že to už bylo moc a já se naučil to respektovat. Jsme spíš parťáci, každý z nás má svou osobnost.Od té doby jsem prakticky až na výjimky s nikým jiným nejezdil. Také už jsem od té doby nepracoval několik hodin denně, ale jen o víkendu. Ve všední dny totiž parťačka musí makat až do večera, takže se za mnou nedostane. Většinou jsme spolu chodili na vyjížďky do přírody, na jízdárnu naštěstí jen málo. Jízdárna je pro mě potíž, kvůli té pitomé artróze a srůstům na bederní páteři. Doktorka mi ohýbání silně nedoporučila. Ale to tehdy ještě parťačka nevěděla. Ani to nijak nezjišťovala. Věřila totiž majitelce ranče, že jsem se předtím celý život flákal a mám akorát přichvácená kopyta z překrmování. Tak jí to totiž tvrdil ten starý pán...
******************************************************
Parťák
Od ledna 2007 se zvýšilo ustájení, které jsme měli původně zvýhodněné, takže parťačka začala shánět druhého jezdce. Jednak kvůli financím, druhak kvůli tomu, abych měl zaručený pohyb i v týdnu. Dlouho se nedařilo nikoho najít, ale nakonec se na jaře objevil jeden pán, který sháněl klidného koníka kvůli rehabilitaci. Padli jsme si do oka. Trochu mě sice prudilo, když mě dvě hodiny (to trochu řehtám) čistil kopýtka, všelijako hřebelcoval a vůbec, ale na druhé straně, věděl jsem, že má zájem o mé zdraví. Co bych neudělal pro fanouška. Parťačka také měla všelijaké snahy o mě pečovat, zvlášť pokud šlo o mou chronickou hnilobu kopyt. Zkusila kde co a docela se jí podařilo dostat mý nožky do přijatelného stavu. Akorát ta silně artrotická pravá noha mě pořád zlobí. Se zkostnatělou chrupavkou souvisí podle všeho otravná hniloba. Thrush Buster od Mustadu stačilo patlat jen jednou za týden a docela to zabralo. Ale jak říkám, je to má chronická záležitost. Myslím, že díky přístupu nového parťáka k mému zdraví, se poněkud změnil i přístup parťačky. Začala taky do všeho víc šťourat a zkoumat a tak.
************************************************
Puťák na Berounku
Na začátku srpna 2007 jsme spolu s parťačkou podnikli týdenní výlet na Berounku. Byla to dřina, ale všechno jsem zvládl. Rychlé tempo výpravy, nebezpečné terény i ten stres. No, z toho jsem šťastný nebyl, ostatní - mladší koně mě tam dávali docela sodu a nechtěli mě nechat nažrat. Sice kvůli mě lidé oddělili nakonec část výběhu, kterou jsem sdílel s Darkou, chladnokrevnou mladou kobylkou, ale ta taky nebyla zrovna milá, pokud šlo o seno. Ztratil jsem dost na váze a přibylo mi mnoho šrámů. Všichni jsme totiž byli okovaní. Parťačce to dělalo dost starosti, i když si jinak puťák docela užívala. Cesta zpátky se mi nelíbila. Vykašlali se na mě a svištěli si to domů příliš rychlým tempem. Parťačka z toho byla docela nervózní a nešťastná. Zvlášť když jsem měl ke konci dne hrozný hlad a pokoušel se sežrat cokoliv, co se kolem nás cestou nacházelo. Tehdy mi řekla, že jsem byl úžasný, ale že po mě už nic takového chtít nebude. A to taky splnila.
***************************************************
Stěhování
V prosinci 2007 majitelka ranče zvýšila ze dne na den ustájení o čtvrtinu, což už bylo na parťačku moc. Navíc měla měla strach o moje kopýtka. Snažila se mě zbavit hniloby, ale věděla, že přes den stojím ve výběhu u sena hluboko ve hnoji, což působilo poněkud kontraproduktivně. Odcházet z ranče se jí nechtělo, říkala si, že se to třeba nějak zlepší, ale nakonec se s těžkým srdcem rozhodla odejít společně s majitelkami jedné kobylky. Měla docela výčitky, pokud šlo o můj vztah s kobylkou Lenkou, ale nebylo jiné volby. Čekalo mě stěhování na nové pastviny. Cesta proběhla v pohodě, s nastupováním jsem neměl žádnou potíž, stejně tak s výstupem. Mladší kolegyně Rozára to měla horší, šprajcla se při výstupu. Musím říct, že mě vzala z počátku pod svou ochranu, aby mě místní stádo moc nehonilo. Akorát pokud šlo o žrádlo, chovala se ke mně jako semetrika. Pastviny s potokem se mi docela líbily, ale chyběla mi Lenka. Nikdo se se mnou moc nekamarádil. Ale o to víc jsem se alespoň těšil na parťačku.
*****************************************************
Prohlídka a absces v kopytě
Parťák sehnal šikovnou doktorku a s parťačkou mi nechali udělat pořádnou komplexní prohlídku. Od té doby mě parťačka začala šetřit. Konečně se dozvěděla o mé artróze, starých zlomeninách a srůstech. Ten den mi kovář sundal podkovy a nechali mě bosého. Nic moc pocit, alespoň zpočátku. Docela jsme to tu pak prolezli, jsou tu krásné lesní cesty a bezva louky. Parťáci mi dokonce sehnali sedlo, které mi konečně padlo i přes můj vysoký kohoutek. Jenže sotva ho párkrát zkusili, tak se mi udělal absces v kopytě. Pěkně to bolelo, dlouho jsem kulhal a nakonec se to provalilo korunkou. Jako na potvoru se to zanítilo. Do těla se mi šířila infekce, nebylo mi dobře. Hodně jsem polehával. Naštěstí si toho všiml stájník a dal vědět parťačce. Ta to hned dala vědět parťákovi. Ten přijel, zjistil, že mám nateklou horkou nožičku a po domluvě s doktorkou ještě tutéž noc přijel znovu a píchnul mi lék a přiložil obklad. Ještěže byl tehdy tak akční, mám pocit, že jinak bych tu už dneska nebyl... Parťačka mi pak píchala injekce a vlhčila obklad o víkendu a domluvila se s místním ošetřovatelem, aby mi dával injekce během týdne a dezinfikoval korunku. Brzy se mi udělalo lépe.
**************************************************************
Úprava kopýtek a krmení
Podle doktorky jsem citlivý na kamínky a absces by se mi mohl vrátit. Takže mohu chodit jen po trávě, dokud nebudu mít podkovy nebo botičky. Parťačka mě kovat nechce, přijde jí to zbytečně drastické. Takže se rozhodla pro botičky. Jenže ještě teď mi odrůstá ta rohovina narušená jarním abscesem a kopyta jsou v mizerném stavu. Ale parťačka se domluvila s šikovnou majitelkou jiného koníka, aby mi dělala korekturu každých 14 dní zdá se, že se mi kopýtka zlepšují. Tak na přelomu jara a léta by už mohla získat stabilní tvar a objednali bychom botičky. Parťačka za mnou jezdí nadále každý víkend, nechodíme na vyjížďky, ale na procházky, jen po loukách. Vždycky mě vyhřebelcuje, důkladně vyčistí a ošetří nožičky a pak se jdeme pást. Co se týče krmení, tak teď papám krom pastvy granule z ovesných slupek a otrub a řepné řízky. Do toho dostávám ještě kvasnice, Hippovit, slunečnicový olej, MSM, biotin a na zimu přibyl vitamín C.
Co jsem měl ten problém s abscesem, tak si mě parťačka zkrátka víc hlídá...
***************************************************
Mé mikrostádo
Když je ošklivo, zalezu si s ostatními koníky do přístřešku, jinak jsem pořád ve výběhu. Pohyb mě drží nad vodou, kdybych trčel v boxu, artróza by mě brzy dostala. Mám tu kámošku, o pět let mladší kobylku Sally a je nám spolu dobře. Během léta mi zřídili speciální výběh, aby mě mladší koně nehonili a nestresovali. Jsou tu se mnou Sally a Jurášek, bílej chlaďásek. Prý taky norik. No nevim, mě přijde dost malej. Ale ukrást mi žrádlo si nedovolí nikdo z nich, což je super. Taky jsem konečně přibral, mám pěknej zadek, záda, z pasení nasvalenej krk a taky mi narostl tukový hřeben. Parťačka na mě pořád civí a leze za mnou s foťákem. Prý se kochá, jak mi to teď sekne. Už jsem se dokonce seznámil i s jejím přítelem. Přinesl mi jabka, takže je v pohodě. Akorát mě mrzí, že už za mnou nejezdí parťák. Silně si nepadli do oka s majitelem výběhu, co naplat. Ale jsou s parťačkou v kontaktu a občas nechává pozdravovat. Tímto ho pozdravuju pro změnu já. Tak to je asi tak všechno. Tak zatím ihahá!
Žádné komentáře:
Okomentovat