Zdravím Vandálkovy příznivce. Na památku šťastných dní s Vandálkem jsme nechali udělat pomníček a umístili jej na kraj Šibalího výběhu, kde byl prakticky většinu uplynulého roku. Přestože fyzicky s námi už není, tak z našeho života nezmizel. Doma na nás kouká z velkého plátna na zdi a ze spousty fotek, vrhla jsem se na výtvarnou činnost a zkusila si vyrýt jeho podobiznu do lina a následně z něj odlít silikonové razítko a tím potisknout trička, tchýně ušila polštářek a naplnila ho chlupy nasbíranými během přelínávání z loňského jara. Mám ho pověšený jako dekoraci pod koláží z Vandalích podkov. Na krku nosím přívěsek, který jsem si vyrobila z fotky a křišťálové pryskyřice, k tomu na lednici přibyly dva magnetky.

To jsem všechno stihla během mateřské před porodem, teď je to s časem horší, takže výroba scrapbooku a sepsání knížky o Vandálkovi  se prozatím odkládá.

Před týdnem se mi totiž narodila holčička a tak nedělám nic jiného, než kojím, přebaluji, uklízím a spím.

Náš poklad se jmenuje Vanda (jak jinak, že :-) a je nádherná a s apetitem srovnatelným s Vandálkovým :-)

Něco skončilo :-)

Něco jiného začalo :-)

Věčné pastviny

Dnes se místo Vandálka ozývám já, jeho parťačka.

Náš koníček v pátek 22.2. 2013 odešel na věčně zelené pastviny za kamarádem Šibalem...

Od poslední neděle začal mít vážné problémy se vstáváním, majitelé stáje mu museli pomáhat na nohy. Ze středy na čtvrtek si na noc už vůbec nelehl, a když jsme dorazili do stáje v pátek ráno, našli jsme ho odpočívat v boxu. Neměl vůbec snahu vstát. Reagoval na nás, zbaštil s chutí uvítací banánek a pár kuliček od babičky, ale na nohy se nám ho ani s pomocí majitelky stáje a jejího přítele dostat nepodařilo.

Strávili jsme s Vandálkem ještě další dvě hodiny, během nichž začal baštit seno a tu a tam zahrabal předníma nožičkama ve snaze se postavit. Jako velký bojovník se nechtěl vzdát, ale zadní nožičky ho neposlouchaly. Nakonec se mu sice podařilo zapřít se zády o stěnu boxu a s obrovským úsilím se vyškrábat na nohy, ale z toho, co jsme viděli během těch tří hodin, bylo jasné, že další ráno už se podobný zázrak neodehraje.

Dali jsme mu kyblík se snídaní, kterou spořádal s velkou chutí, pak popil něco vody a vyrazil po stáji obhlédnout ostatní kyblíky, zda neobsahují něco zajímavého. Dokonce zamířil ven, porozhlédnout se po okolí. Silnice byla pokrytá uježděným sněhem, takže jsme to raději otočili zpět ke stáji. Nechtěli jsme riskovat pád. Ale to už dorazila teta Renata, Odetina majitelka. Přijela nás podpořit a rozloučit se s Vandálkem před jeho poslední cestou. Pan doktor Trunda se objevil ve dveřích jen chvilku poté a potvrdil nám, že rozhodnutí, ke kterému jsme s manželem smeřovali, je správné.

Hrozně moc jsme chtěli, aby se Vandálek dočkal jara a užil si s námi alespoň jednu travičkovou sezónu. Ale nechat ho bojovat vyčerpávající boj další noc, to si nezasloužil. Tohle rozhodnutí jsme museli udělat za něj.

Musím přiznat, že v okamžiku, kdy vstal a aktivně se zajímal se o nás, okolí a dobrůtky, to bylo těžší. V člověku pořád dřímá jiskřička naděje a přeje si jí věřit, i když ví, že je falešná.

Dali jsme Vandálkovi jablíčka, co jsme mu přinesli, a oblíbené ovesné kuličky od babičky. S chutí se vrhnul i po banánku. Pak jsme se rozloučili a pan doktor píchnul uspávací injekci. 

Jsem ráda, že jsme dostali šanci zůstat s myšánkem, dokud neusnul navždy, být s ním až do konce.

Chtěla bych poděkovat Miloši Kašparovi, který mě před lety ukázal, že čas trávený s Vandálkem nemusí být jen o ježdění. Změnilo to můj přístup k němu.

Dále děkuji Renatě Bednářové a jejímu Šibalovi, ke kterému se včera náš zrzek připojil na věčných pastvinách. Díky nim jsme si s Vandálkem ještě užili mnoho krásných pastvinkových vyjížděk, procházek i cachtání v Berounce. Bylo to naše nejlepší období. Krom toho, cokoliv jsme potřebovali, ochotně pomohla.

Děkuji Báře Šafářové a Luboši Slavíkovi, kteří se mi o Vadálka starali bez měsíce čtyři roky. Zvláště poslední rok byl náročný. Vyšli nám vstříc v mnoha ohledech, pomohli při stavbě přístěšku a měli pochopení pro Vandálkovy důchodcovské obtíže.

Děkuji panu doktoru Miroslavu Trundovi za jeho profesionální přístup, ochotu a zájem o pacienta. Kdykoliv jsme potřebovali, vyšel nám vstříc a je dobré vědět, že jsou lidé, kteří ve své práci vidí víc než jen prostředek k obživě. Škoda jen, že jsme ho neobjevili o nějaký čas dříve.

Velkou oporou mi je manžel, který Vandálka přijal jako mou součást se vším všudy a sám posléze propadl jeho kouzlu. Hlavně jeho zásluhou jsme postavili přístřech, pomáhal mi uklízet výběh, čistit kopýtka, nosit vodu, s počátkem těhotenství ochotně odpracoval všechno místo mě, zatímco jsem se mohla věnovat koňouchovi. Jeho mamka naložila nejedno kolečko kobližků a udělala stovky ovesných kuliček, které Vandálek zbožňoval, vypěstovala jen pro něj spoustu křehoučké šťavnaté řepy, nasušila desítky bochníků chleba. Od mých rodičů měl zajištěn pravidlené banánky na neděli a chlebík, pečívko pro něj schovávali i sousedé a kolegyně v práci. Měl to dobře zařízeno, kulišák.

Je to jen jeden den, a už teď nám chybí...

Ale utěšuje mě víra, že díky nám si užil poslední léta svého života víc, než všechny roky předchozí, že jsme pro něj udělali, co bylo v našich silách. A také vědomí, že s manželem čekáme malou Vandu. Snad to tak má být, jeden splněný sen umírá pro druhý, něco končí, něco začíná...

Vandálku, měj se tam nahoře krásně a pozdravuj Šibala!

Jsi ten nejlepší kůň, jakého jsem si mohla přát...

Nevydařená oslava mých 24. narozenin

Letosni zima stoji za starou koblihu. Misto aby byl snih a suché, byť mrazivé počasí, tak je to pěkný blázinec. Ty vysoké teploty na konci ledna mi daly docela zabrat. Deštivo, sychravo a blátivo vůbec nedělá dobře mým artrotickým kloubům. Odpočívám teď skoro celou noc vleže, jak mě to zmáhá.

V sobotu 2.2. se mi podařilo slušně vyděsit parťáky. Přišli za mnou do výběhu, přinesli mi v kyblíčku mou oblíbenou mashku a přáli mi k mým 24. narozeninám. Jestli čekali, že budu nadšen, tak se spletli. Bylo mi mizerně. Ke kyblíku jsem jen čichnul a šel pryč. Překvapená parťačka mi dala banán, co to se mnou udělá. Aby se neřeklo, ta jsem ho laxně sežvýkal. Na ovesné kuličky od babičky ani nic dalšího jsem neměl nejmenší chuť. Nechal jsem se pohladit a o pár kroků dál jsem si lehnul do trávy. Cítil jsem se příšerně unavený, vůbec nic se mi nechtělo, ani jíst, ani pít.

Parťačka hned volala majitelce stáje a společnými silami mě přiměly vstát. Pomalu jsme se dopinožili do stáje. Zkoušeli do mě s parťákem dostat vodu nebo něco dobrého, ale nereagoval jsem.

Asi za hoďku dorazil pan doktor Trunda, vyšetřil mě a zkonstatoval, že jsem dehydrovaný a zesláblý. Zavedl mi do žíly infuzi, parťačka mi držela hlavu, abych si nevytáhl ven kanilu, parťák držel nad hlavou pytlík s vodou, který pak vyměnil za iontový roztok. Tak jsme spolu v boxe strávili tři hodiny. Při výměně pytlíků jsme měli trochu potíž, nechtělo nám to kapat a krev postupovala hadičkou směrem nahoru, což bylo špatně. Pan doktor musel odcestovat k případu koliky, ale dokázal nám poradit co a jak. Odetina parťačka nám poskytla jehlu na propíchnutí dna lahvičky s ionťákem a hned to šlo lépe.

Musím říct, že toho dne jsme měli všichni dost. Parťáci mi přidali seníčko, nechali mi tam nesnědenou mashku a kýbl s vodou, s neveselou náladou odjížděli domů.

K večeři jsem toho mnoho nesnědl, tak mi majitelka stáje nechala krmení v boxu, kdybych dostal chuť později. No, do rána jsem všechno zbaštil a pustil se i do sena.

Když dorazili parťáci připraveni na všechno, mile jsem je překvapil.

Pan doktor mi doporučil Glukopur na energii, týden v boxu a pěkně baštit, abych zesílil.

Odetina parťačka pohotově hroznový cukr sehnala, tak jsem měl vše zajištěné ještě ten den. Místo v sobotu jsme nakonec oslavovali v neděli. Dostal jsem černé pivo (jen jsem si lízl) a jablíčka od parťáka, ovesné kuličky od babičky, banánky od dědečka, linecké srdce od parťačky a křížaly. Křížaly mi moc nešmakovaly, ale to ostatní jsem si užil. Do kyblíku s mashkou jsem si spokojeně pobrukoval a důkladně naslintal.

Od té doby se držím docela dobře. V pátek jsem dostal odčervovací injekci.

Nadále beru Glukopur, od této soboty mi mezi doplňky přibyly elektrolyty a něco na podporu trávení a obnovu střevní sliznice sliznice a taky olej s omega 3 kyselinami. Ty léky na bolest, co jsem od jara bral na artrotické bolesti, mi zřejmě nabouraly trávicí mechanismus. No, uvidíme, jak to všechno zabere.

V sobotu jsem byl po týdnu poprvé venku, jen na chvíli. Ani se mi nechtělo zpět. V neděli už jsem ve výběhu strávil delší čas. Nově dostávám na ven deku. Parťačka vytáhla termodeku, co mi koupila někdy před pěti lety. V neděli jsme ji měl na sobě poprvé od chvíle, kdy ji na mě před lety zkoušela. Nj, termoregulace už holt není co bývala. Holt už asi neomládnu. Od pondělka chodím přes den do výběhu. Dobře, že se počasí stabilizovalo.



Odetí návštěva v mém novém výběhu

Konec roku 2012

Tak Vás zase po delším čase zdravím. Koukám, že poslední zprávy ode mne jsou z půlky listopadu. A co se tu od té doby dělo? V průběhu druhé půlky listopadu jsem dostal zbylé injekce Bonharenu, většinu z nich mi aplikovala majitelka stáje, tu první a poslední pan doktor Trunda. V neděli 2. listopadu mi totiž přijel aplikovat další dávku kortikoidu do kloubu, tak to vzal při jednom. Tentokrát akce proběhla u mě ve výběhu, do stáje jsem chodit nemusel. Trochu se mi ulevilo, alespoň v první části prosince. Pak už to stálo, abych tak řekl, za rozmáčenou koblihu. To střídání počasí, neustálé mokro a vlezlé sychravo je pro mé artrotické klouby to nejhorší, co může být. Sice jsem se zašel občas schovat do přístřešku, parťáci mi tam dokonce připravili podestýlku ze slámy a nanosili seno, nicméně, nerad spím v uzavřeném prostoru, když mám na vybranou. Parťáci mě neustále přesvědčovali, abych nespal venku na blátě, ale neúspěšně.

Všiml jsem si, že po výběhu poslední měsíc pobíhá s kolečkem výhradně parťák, čistí mi dokonce i kopýtka. Parťačka se zaměřuje hlavně na pucování kožichu, mytí kapsičky a rozmlsávání. Tuhle jsem dostal vynadáno, když jsem do ní šťouchl nosem, že nemám být takový hulvát a musím být opatrnější. Prý čekají s parťákem vlastní hříbě nebo něco takového. Jestli to bude holka, tak se bude jmenovat po mně – Vanda. Ale teda Renata a babička si myslí, že to bude kluk. Prý mu chtějí dát jméno Geralt. Nevím, proč by to nemohl být Vandal i v tomto případě, ale mluvit jim do toho nemůžu.

Častěji za mnou začala jezdit i babička a pomáhá parťákovi sbírat kobližky. Nevím, co na tom vidí. Jednou jsem se na parťáky trochu urazil, že mě při tom sběru takřka ignorují a do toho plného kolečka jsem jim drcnul čumákem. Ani se nezmohli na nějaký sekec mazec, jen na převrhnuté kolečko chvíli nevěřícně zírali a pak koblihy naházeli zpět. Že šlo o nehodu, na to mi samozřejmě neskočili, pokaždé, když jsem se ochomýtal poblíž, už si mě hlídali. Ani tu trochu zábavy mi nechtěli dopřát.

Na druhý svátek vánoční přijeli s nasušeným chlebíkem a vánočkou. Zastihli mě ve výběhu, zrovna když jsem odpočíval vleže. Nejdřív měli radost, že jsem hned nevstal a přinesli mi svačinku až k čumáku. Když jsem nejevil ochotu se zvedat, parťačka začínala panikařit. Až když mi nasadila ohlávku, pochopil jsem, že je nejvyšší čas vstát, tak jsem tak učinil. Vyšlo to až na druhý pokus. Ten spěnkový kloub bolí jako ďas. Snažím se ho zatěžovat co nejméně a při tom, jak špatně se mi vstává, ani nemám chuť se o to pokoušet. Hned jsem dostal vynadáno, že neležím na té suché slámě, takhle prý ztuhnu a nastydnu. Jim se to říká snadno.

Od toho dne do neděle jsem dostával Equipalazone, aby se mi trochu ulevilo, ale zázrak to taky nebyl. V neděli se za parťačkou stavil pan doktor a nechal jí pro mě Danilon. Měl jsem mýt tak dva dny pauzu, ale nakonec mě majitelka stáje našla v úterý 1. ledna ráno, jak odpočívám vleže, s koblihami u zadku, takže mi Danilon nasadila dřív. To jsem vstal až na třetí pokus. V týdnu mě našla ležet ještě jednou, takže se s mou parťačkou definitivně shodly na tom, že s přespáváním venku je konec. Prý odpočívám na zemi moc dlouho, takže prochladávám odspodu a protože tím pádem ani nejím seno, tak se nemám ani jak zahřát. A k tomu je pořád mokro. Takže v sobotu 5. ledna mě parťáci s tetou Renatou svedli do boxu ve stáji (na cestu jsem dostal fůru kuliček od babičky) a nastolili mi nový režim. Na noc budu přespávat tam a přes den chodit do malého výběhu u tratě, který je nedaleko po rovince. Ve výběhu jsem sám, ale vidím na kočárové begany a slyším Quida a Odyseu o kus dál. Tihle dva a nováček Peter Pan jsou moji noční společníci, takže se to ve stáji dá zvládnout. Zatím. Tak uvidíme, jak to půjde dál.

Mimochodem, 3. ledna mi přijel pan kovář Rázek ostrouhat kopyta. Nebylo to jednoduché, ale zvládl jsem to. Doufám, že zimu nějak překlepu a zase se budu moct vrátit na pastviny. Parťáci si o víkendu užili spoustu srandy s přístřechem, který se převrátil a částečně se poškodila jeho střecha. Konečně ho ukotvili a opravili, tak snad do jara vydrží.