Svět podle Vandala: února 2010

Za chvilku to bude rok, co jsem se přistěhoval do Karlštejna.
Dá se říct, že jsem se svým důchodem spokojen. Na stádo jsem si zvykl. Obzvláště v oblibě mám hříbata - dvouletou tinkerku Amálku a malou Lagunu. Když je Amála poněkud oprsklejší, neváhám po ní vyhodit zadníma, aby bylo jasno, že chci mít klid.
Minulý týden mě parťačka přistihla, jak jsem drbal kohoutek Laguně a vypadala trochu překvapeně. Ona o mě tvrdí, že si ostatní moc k tělu nepouštím, drbání kohoutků flákám a moc si nehraju, ale tuhle jsem si hrál s Wickim a docela mě to bavilo.
S dominantní Rebekou se tolerujeme, ona je paní Důležitá. S klusákem Rendou se nadále moc nemusíme, ale většinou už mi dává pokoj. Tak či onak, vždycky je ve výběhu více než jeden balík sena, takže cestu k jídlu si bez problémů najdu.
Parťačka se nedávno probírala mýma fotkama počínaje rokem 2005 a musila uznat, že paradoxně, čím jsem starší, tím vypadám líp.
Když jsme se poznali, měl jsem problém s váhou. Nějak se mi nedařilo přibrat, i když jsem se cpal, jak jen to šlo. Dost jsem zhubnul i během puťáku v létě 2007 a pak se to nějako nelepšilo.
Výrazně vystupoval ocásek, zadek jsem neměl žádnej, zezadu připomínal střechu, páteř mi byla zřetelně vidět, krk jsem měl plochý, skoro bez svalů, prsíčka uzounká, kolem kohoutku prázdno. Kopyta celkem ušla, v únoru 2008 jsem si nechal sundat podkovy. Pod textem jsem přiložil fotku těsně po přestěhování k Úhonicím.
Následoval květen 2008 s kritickým abscesem, který se málem rozjel v otravu krve a nakonec se provalil korunkou. Poté jsem se na pastvinách začal zotavovat a přibírat na váze. Nabral jsem něco hmoty, nějakej ten tučíček, hřbet a bříško se mi zaoblily, páteř už nevystupovala, Narostl mi krk – díky pohybu po pastvinách zesílil, stejně tak záda, kohoutek se po stranách vyplnil, zlepšilo se držení těla, objevil se mi i charakteristický tukový hřeben.
Faktem je, že od května 2008 do března 2009 jsem skoro nejezdil pod sedlem či dečkou, ven jsem chodil jen na procházky a pastvu. Kopyta pozvolna odrůstala. Už jsem nebyl kovaný, parťačka od Adama mě pravidelně strouhala. Kvalita rohoviny se mi ale výrazně zhoršila, měl jsem kopyta měkká a protkaná černou hnilobou. Váhu jsem si relativně podržel i přes zimu, při stěhování do Karlštejna jsem pořád vypadal výrazně lépe, než když jsem na pastviny přijel, ale přeci jen pod huňatou srstí to nebylo úplně ono. Po příjezdu do Karlštejna jsem dost zhubnul. Opadl mi zadek, páteř se mi na hřbetě nehezky rýsovala, parťačka nebyla zrovna šťastná.
Zpočátku jsem se totiž nemohl dostat pořádně k senu, i když ve výběhu kvůli mně byly dva balíky. Díky své diplomacii a pohotovosti jsem obdržel za dobu seznamování jen dva malé šrámy od kousanců, alespoň nějké pozitivum, ale nakonec se to vyřešilo tím, že jsem chodil přes den do vedlešího výběhu, kde bylo míň koní a hlavně jsem si s nimi rozuměl, takže jsem se mohl v klidu nacpat senem. Pak konečně narostla tráva ve velkém výběhu a odpadl problém dostat se k balíku. Jídla bylo kolem dost a dost a tak sbližování se stádem probíhalo hladčeji. Díky kopcovitému terénu mi narostly svaly na stehnech a zadku, na plecích, podél páteře včetně kohoutku a zlepšilo se mi držení těla.
Taky jsme začali s parťačkou jezdit na vyjížďky po místních loukách a lesích v doprovodu norika Šibala a jeho parťačky. Kopečků je tu tedy spousta. Až na jeden nepříjemný úsek jsou tu cesty měkké a dají se najít i ty bez kamínků, takže se mi ťapká docela dobře. V září pořídila parťačka bezkostrové sedlo Norton, aby mi ulevila a lépe rozložila svou váhu a opravdu, hned se mi chodilo líp, zejména s kopce.
Kvalita rohoviny se mi zlepšila, každý měsíc za mnou jezdí pan kopytář na strouhání. Na tu mou bídu vypadají kopýtka moc dobře, srovnal se mi postoj, chodím bez klopýtání. Samozřejmě kulhám na pravou přední, ale za to může zkostnatěla šlacha, ne kopýtko.
Když je blátivější počasí, musíme hlídat hnilobu střelky, ale zatím to šlo. Přeci jen jsou výběhy v kopci, takže se to tu tolik nepodmáčí.
Co se týče vyjížděk v zimě, tak je to kapku horší, ale pořád se docela držíme. Už se těším na jaro, až povyroste tráva a budeme chodit na pastevní procházky. Zvláště středy mám rád. Teda, teď moc ne, protože parťačka přilítne po tmě s čelovkou, vytahne mě z výběhu a čistíme a případně patláme kopýtka a momentálně i oči, protože mám nějako podrážděné spojivky. Pak dostanu nějaké mlsínky a jdu zpátky ke stádu. Ale na jaře, to bude světlo a tráva, takže krom čištění mě bude čekat procházka s pastvičkou a to je jinačí zábava. A v létě budeme plavit. Je to fajn, když se můžu pěkně ochladit a na chvíli zapomenout na tu svou váhu.
Co se týče artrozy, tak to už lepší nebude, ale dostávám MSM a občas nějakou tu kloubní výživu navíc, tak to jde. Začínám línat a tak se hodí i céčko, olej a kvasnice, které dostávám dlouhodobě a Hippovit s elektorlyty a stopovými prvky zrovna tak. Co se týče krmení, ráno a večer dostávám mačkanej ječmen a máčené řepné granule ochucené sladovým květem.
Až bude pastva, tak budu dostávat ječmene jen minimum, ale jinak složení stravy nejspíš zachováme. Očividně mi to tak vyhovuje a tajemství spěchu tkví v dlouhodobosti. Jsem už starší pán, a zatímco jiným stačí mnohem měně, na mně se vše hned projeví na váze.
Přikládám fotodokumenaci mého váhového vývoje v průběhu posledních tří let.

ÚNOR 2008