Tak, musím říct, že tenhle víkend se opravdu vydařil!
V sobotu za mnou přijela parťačka poměrně brzy odpoledne a hned mě vytáhla na pastvinku na oblíbenou louku. Trochu brblala, že vypadám jako bahenní příšera, ale nechal jsem ji, ať si povídá a soustředil se na travičku. Bylo krásně, parťačka mi spokojeně pucovala kožich, až se z něj prášilo a já ji občas obral o nějaký ten mlsek. Pohoda. Asi po hodince jsem si všiml, že u mlejna za tratí se něco děje, tak jsem zaostřil zrak a koukal, že tam dvojspřeží dovezlo svatebčany na dvůr. Pokračoval jsem ve žvýkání a po očku to pozoroval, jak se chlaďasi s kočárem rozklusali zpět, najednou jsem dostal chuť si taky skočit. Vzal jsem to nejdřív krokem k cestě a parťačka si odskočila pro tašku, co měla odloženou na kraji louky. No, nechtělo se mi čekat. Pěkně jsem si poskočil a naklusal do kopečka a nechal jsem prskající parťačku, ať se taky pěkně proběhne. Pořád si stěžuje, že kvůli sedavé práci nemá pohyb, tak ať se taky trochu protahne. No, po dvaceti metrech jsem zvolnil a počkal, až mě dojde. Kupodivu ani nebyl sekec mazec, parťačka se smála a povídala něco o dědkovi bláznivým, to jsem trochu nepochopil. Svižně jsme si vyšli kopeček a nahoře se ještě chvíli poflakovali před výběhem. Obral jsem parťačku o banán a posledních pár domácích kuliček a šel jsem se napít a trochu si schrupnout.
No a dneska to bylo taky docela fajn. Parťačka přijela i s parťákem a vzali mě na pole. Teda, nejdřív to vypadalo, že půjdeme do stáje, ale mazaně jsem v místě, kde normálně odbočujeme, zrychlil a odbočku jako minul. Dost mě překvapilo, že to prošlo, ale ukázalo se, že tentokrát box nebyl v plánu. Šli jsme popásat na pole. Na dnešní odpoledne jsem měl objednanou pedikůru na jednu hodinu. Vzhledem k tomu, že se blížila jedna a parťačka zatím nedostala zprávu, že by se pan kopytář blížil, rozhodla se, že budeme popásat na poli, kde uvidíme jeho auto přijíždět a nebudu muset čekat ve stáji. Tam bych totiž nevydržel dlouho a pak bych zlobil při strouhání. Takhle jsem to měli do stáje tři minuty chůze a spokojeni byli všichni.
V tom horku jsem se trochu potil na plecích, mám už přecijen zimní kožich, ale jinak jsem si to užíval. Ostřice vynikající. Parťák udělal pár fotek, když slunce tak pěkně svítilo a něco před druhou už na nás mával z auta pan Podhajský.
Musím říct, že ten chlápek je fakt mazanej...
Zkusil jsem na něj nenápadně hodit koblih, ale uhnul se.
Místo aby do mě šťouchnul, když chtěl, abych ustoupil, podrbal mě po plecích, což mě tak zmátlo, že jsem hned udělal, co chtěl.
Pak jsem na něj zkusil zbrusu novej trik. Zatímco mi strouhal levou přední, pokusil jsem se zvednout obě zadní nohy a přenést váhu dopředu. Zřejmě na tom ještě budu muset trochu zapracovat, než to bude mít požadovaný efekt...
U druhé přední jsem se vrátil k starým osvědčeným trikům. Pěkně přenést váhu dozadu a pak dolů. Rozhodit člověku rovnováhu a pěkně se o něj opřít. Vypadá to, že tenhle trik už je pěkně provařenej, ani jeden ze dvou pokusů nevyšel.
No aspoň jsem ukázal, že život není peříčko a někdy je těžkej jako já.
Po pedikůře jsem to vzali už jen na mikropastvičku cestou do výběhu. Zfutroval jsem zbytek banánů, co mi poslali parťaččiny rodiče a taky ovesno-slunečnicové kuličky od parťákovy mamky a šel jsem domů - do keříčkového výběhu. Máme tam teď efesní přístřešek. Moderní architektura. >:o)
