Odetí návštěva v mém novém výběhu

Konec roku 2012

Tak Vás zase po delším čase zdravím. Koukám, že poslední zprávy ode mne jsou z půlky listopadu. A co se tu od té doby dělo? V průběhu druhé půlky listopadu jsem dostal zbylé injekce Bonharenu, většinu z nich mi aplikovala majitelka stáje, tu první a poslední pan doktor Trunda. V neděli 2. listopadu mi totiž přijel aplikovat další dávku kortikoidu do kloubu, tak to vzal při jednom. Tentokrát akce proběhla u mě ve výběhu, do stáje jsem chodit nemusel. Trochu se mi ulevilo, alespoň v první části prosince. Pak už to stálo, abych tak řekl, za rozmáčenou koblihu. To střídání počasí, neustálé mokro a vlezlé sychravo je pro mé artrotické klouby to nejhorší, co může být. Sice jsem se zašel občas schovat do přístřešku, parťáci mi tam dokonce připravili podestýlku ze slámy a nanosili seno, nicméně, nerad spím v uzavřeném prostoru, když mám na vybranou. Parťáci mě neustále přesvědčovali, abych nespal venku na blátě, ale neúspěšně.

Všiml jsem si, že po výběhu poslední měsíc pobíhá s kolečkem výhradně parťák, čistí mi dokonce i kopýtka. Parťačka se zaměřuje hlavně na pucování kožichu, mytí kapsičky a rozmlsávání. Tuhle jsem dostal vynadáno, když jsem do ní šťouchl nosem, že nemám být takový hulvát a musím být opatrnější. Prý čekají s parťákem vlastní hříbě nebo něco takového. Jestli to bude holka, tak se bude jmenovat po mně – Vanda. Ale teda Renata a babička si myslí, že to bude kluk. Prý mu chtějí dát jméno Geralt. Nevím, proč by to nemohl být Vandal i v tomto případě, ale mluvit jim do toho nemůžu.

Častěji za mnou začala jezdit i babička a pomáhá parťákovi sbírat kobližky. Nevím, co na tom vidí. Jednou jsem se na parťáky trochu urazil, že mě při tom sběru takřka ignorují a do toho plného kolečka jsem jim drcnul čumákem. Ani se nezmohli na nějaký sekec mazec, jen na převrhnuté kolečko chvíli nevěřícně zírali a pak koblihy naházeli zpět. Že šlo o nehodu, na to mi samozřejmě neskočili, pokaždé, když jsem se ochomýtal poblíž, už si mě hlídali. Ani tu trochu zábavy mi nechtěli dopřát.

Na druhý svátek vánoční přijeli s nasušeným chlebíkem a vánočkou. Zastihli mě ve výběhu, zrovna když jsem odpočíval vleže. Nejdřív měli radost, že jsem hned nevstal a přinesli mi svačinku až k čumáku. Když jsem nejevil ochotu se zvedat, parťačka začínala panikařit. Až když mi nasadila ohlávku, pochopil jsem, že je nejvyšší čas vstát, tak jsem tak učinil. Vyšlo to až na druhý pokus. Ten spěnkový kloub bolí jako ďas. Snažím se ho zatěžovat co nejméně a při tom, jak špatně se mi vstává, ani nemám chuť se o to pokoušet. Hned jsem dostal vynadáno, že neležím na té suché slámě, takhle prý ztuhnu a nastydnu. Jim se to říká snadno.

Od toho dne do neděle jsem dostával Equipalazone, aby se mi trochu ulevilo, ale zázrak to taky nebyl. V neděli se za parťačkou stavil pan doktor a nechal jí pro mě Danilon. Měl jsem mýt tak dva dny pauzu, ale nakonec mě majitelka stáje našla v úterý 1. ledna ráno, jak odpočívám vleže, s koblihami u zadku, takže mi Danilon nasadila dřív. To jsem vstal až na třetí pokus. V týdnu mě našla ležet ještě jednou, takže se s mou parťačkou definitivně shodly na tom, že s přespáváním venku je konec. Prý odpočívám na zemi moc dlouho, takže prochladávám odspodu a protože tím pádem ani nejím seno, tak se nemám ani jak zahřát. A k tomu je pořád mokro. Takže v sobotu 5. ledna mě parťáci s tetou Renatou svedli do boxu ve stáji (na cestu jsem dostal fůru kuliček od babičky) a nastolili mi nový režim. Na noc budu přespávat tam a přes den chodit do malého výběhu u tratě, který je nedaleko po rovince. Ve výběhu jsem sám, ale vidím na kočárové begany a slyším Quida a Odyseu o kus dál. Tihle dva a nováček Peter Pan jsou moji noční společníci, takže se to ve stáji dá zvládnout. Zatím. Tak uvidíme, jak to půjde dál.

Mimochodem, 3. ledna mi přijel pan kovář Rázek ostrouhat kopyta. Nebylo to jednoduché, ale zvládl jsem to. Doufám, že zimu nějak překlepu a zase se budu moct vrátit na pastviny. Parťáci si o víkendu užili spoustu srandy s přístřechem, který se převrátil a částečně se poškodila jeho střecha. Konečně ho ukotvili a opravili, tak snad do jara vydrží.

Listopadový report

Tak se zase jednou hlásím z Karlštejna. Jak jsem si posledně pochvaloval, že při čištění zvedám ochotně všechny čtyři, tak to už není moc pravda. Při změnách počasí mě artróza zlobí víc a to dá parťákům hodně přemlouvání a přetlačování, než se překonám a na tu pravou nohu přenesu váhu a půjčím jim levou. Snaží se ji vyčistit rychle, většinou mi ji zvedá parťák a parťačka se do mě opírá z levého boku. Někdy je to horší, někdy lepší.

Minulou středu mi s velkou slávou nasadili na zadní nohy magnetické termobandáže. Levou jsem si krátce na to přišlápl při vstávání a poněkud ji zmasakroval, pravá, ta podstatnější, drží.

V neděli jsem dostal třetí dávku Bonharenu do žíly. Parťačka mě drží u hlavy a drbe, majitelka stáje aplikuje. Nutno ji pochválit, dělá to dobře. Koncem listopadu mě čeká další injekce kortikoidů do kloubu od pana doktora.

Zatím na sobě účinky te kyseliny hyaluronové moc nepozoruji, ale na to je ještě brzy, jsem v polovině kůry.

Dozvěděl jsem se, že můj vrchní pedikér, pan Langmajer, má vykloubené rameno, proto nemohl přijet na pravidelné strouhání. Tak jsem to sfoukl s kovářem, který přijel dělat Rebeku a Valdu. Držič se sice zapotil, ale proběhlo to bez nějakých extrémů. Zas mám na osm týdnů klid, akorát parťáci mi tu a tam orašplují špičky a kraje, aby se mi kopyta nedeformovala. Doufám, že se pan Langmajer brzy uzdraví, byl na mě hodnej a trpělivej, i když jsem mu dával zabrat, takže mu přeji jen to dobré.

Když zrovna nemusím zvedat nohy kvůli čištění, tak jsem spokojený. Mám pro sebe balík sena, dost vody a nějakou tu travičku k uždibování, na ostatní koně vidím a vůbec je to tu fajn. Parťáci pokaždé přivezou spoustu banánků, mrkvičky a řepy. V sobotu se za mnou byla podívat i babička a přivezla mi ovesné kuličky, to jsem si pošmákl. Zatímco ve výběhu uklízeli kobližky, obral jsem je o poslední drobeček.

Připomenu parťačce, aby sem dala co nejdříve nějaké fotky. Nějak to zase zanedbává.

Říjen 2012 - přístřech, Bonharen

Od první návštěvy pana doktora Trundy uplynul skoro měsíc, přišel nejvyšší čas o sobě dát zase vědět.

Po aplikaci kortikoidů do spěnkového kloubu pravé zadní nohy jsem vydržel dole ve stáji celých deset dní. Nebyl to žádný med, předchozích šest let jsme totiž nestrávil v boxu ani jednu noc, natož tam být zavřený sám přes den. Nuda a navíc žádná travička ke spásání, koně z doslechu, prostě děs. Dával jsem dost najevo, že se mi to opravdu, ale opravdu nelíbí, ale bylo mi to koblihu platné. Co mě štvalo ještě víc, to bylo děsně malé množství krmení ve žlabu. Parťačka říkala, že bych mohl dostat koliku, kdybych se futroval, tak jsem měl smůlu i pokud šlo o pamlsky. Jen pár banánků bez šlupky, nějaká řepička, ale spíš míň než víc. Když konečně přišel čas vyrazit zpět do kopců, šel jsem s nadšením, pofrkával jsem si, všechno očichával a nasadil docela svižné tempo. Asi jako důchodce s berličkou spěchající do Lidlu za slevou. Nahoře jsem už měl připravené seníčko a vodu, zase jsem mohl šmírovat stádo ve vedlejším výběhu, prostě úplně jiná zábava. Parťákům jsem dokonce v nestřežený okamžik proklouzl ven a šel okouknout, jestli něco nezůstalo schovaného v některém z kyblíků od večeře. Nezůstalo. Tak jsem se nacpal k senu a víc si už nikoho nevšímal.

Parťačka má radost, že lék zabral a chodí se mi lépe. Není to zrovna zázrak, ale bolí to míň a už nepřetěžuji levou nohu jako předtím. Ten den, co mi doktor dělal rentgen, bych asi ani nedokázal vyšplhat kopec domů. Teď už zase při čištění zvedám všechny čtyři nohy bez velkých cavyků.

Jsou to dva týdny, co se parťákům konečně podařilo dokončit  stavbu mého přístřešku, takže mám super bejvák pro případ fakt hnusného počasí. Vidím odtud na stádo a přitom jsem pěkně schovaný před větrem a dešťěm.

Takže si teď vlastně nemám na co stěžovat. Parťačka mi objednala magnetické termobandáže na chladnější měsíce. Měl jsem možnost si je půjčit od majitelky stáje a bylo to docela fajn.

Dneska se na mě byl pan doktor Trunda podívat znovu, tentokrát nahoře ve výběhu. Přijel mi píchnout první dávku Bonharenu. Je to lék obsahující kyselinu hyaluronovou a podává se v kůře o šesti dávkách přímo do žíly. Jsem zvědavý, jestli to mým kloubům pomůže. Prý to má docela dobré výsledky, říkal to pan doktor a parťačka to nastudovala i na netu. Tak uvidíme.

Fotky z druhé půle září 2012

Tady přikládám několik fotek z pobytu v dolním výběhu, kdy mě přišla navštívit Odeta a pozvala se na oběd. A něco málo z popásání v Šibalím výběhu.

Nemám čas, musím sežrat co nejvíc travičky za co nejkratší čas.

Kdepak, na jablka mě dnes neutáhneš :-)

Mé rentgenové snímky 30.9.2012

Přístřech a návštěva MVDr Miroslava Trundy

Tak se zase jednou hlásím z Karlštejna. Asi před týdnem jsem se přestěhoval zpět na kopec do Šibalího výběhu. Vzhledem k tomu, že tam narostla krásná travička, balíku sena jsem si moc nevšímal a pěkně popásal. V sobotu beztak parťáci strávili většinu dne svařováním konstrukce mého budoucího přístřešku. V neděli měla parťačka krizi, neboť jsem ji nechtěl zvednout levou nohu k čištění a učinil jsem tak až po opakovaném přemlouvání a přetahování. Ono se to lehko řekne, že to mám chviličku vydržet, když ona mě ta pravá zadní posledních pár týdnů pěkně bolí. Kdyby rozuměla koňštině, tak bych jí řekl, co mě kde trápí.

Vzhledem k výše zmíněné komunikační bariéře se parťáci rozhodli, že zkusí sehnat veterináře s vybavením, které by jim pomohlo zjistit, v čem spočívá má potíž.

V pátek zase makali na přístřešku (postup stavby a s ní spojená úskalí budou zveřejněné na www.vandalek.cz), v sobotu pomáhali stěhovat parťaččiny rodiče a v neděli za mnou přijel pan doktor Miroslav Trunda z Líšnice (http://www.trunda-vet.cz/). Vyšetřil mě a udělal s pomocí parťačky a ostatních přítomných několik rentgenových snímků. Parťačka pochopila, že artroza mi nahlodala spěnkový kloub a proto mě tak bolí. K mé smůle je to už tak daleko, že jediné, co se dá zkusit, je vstříknutí kortikoidů přímo do kloubu. Tak mi pan doktor dal injekci a na nohu přiložil obklad. Co mě dost točí je, že nemůžu zpět do výběhu, deset dní musím zůstat v klidu, tj. zavřený v boxu. Pá pá travičko! A taky mám odteď zakázanou vojtěšku a sladový květ. Opruz opruz. K tomu teď parťačka vymýšlí, jak zařídit, abych pak nemusel na kopec, ale mohl zůstat ve výběhu poblíž stáje. Potřebuji místo na rovině, kam se může umístit přístřešek, což nám situaci trochu komplikuje. A taky bych tam neměl být jako na samotce. Jsem zvědavý, jak tohle všechno dopadne.

Takto vypadá téměř hotová konstrukce přístřechu. Je to posvařované, nahoru přijdou laťky a bitumanové desky, boky budou zakryté plachtami.

Tady jsem, chudák vězeň. Ještěže se tu pořád něco děje, jinak bych se nudou ukousal.

Nožička s obkladem a bandáží.

Nedělní procházka s Odetou na louce u mostu

Vandálek na pastevní procházce

Vandálek na pastvince

Nedělní procházka s Odou, focení a strouhání

V neděli 9.9. jsem po dlouhé době vyrazil na procházku se svou kámoškou Odetou. Nutno říct, že to byla příjemná změna. Zatímco její parťačka s ní bez sedla obcházela obvod louky, já si to štrádoval s jistým odstupem za nimi a prokládal to pastvinkou. Zatímco mi parťačka prováděla masáž, Odeta si odběhla k řece smočit kopýka. Trochu jsem zneklidněl, když se mi vzdálila, ale pak jsem ji zase našel a společně jsme přešli přes koleje a vrátili se do stáje. Dostal jsem banánky, co mi tradičně na neděli poslal parťaččin taťka a pak jsme vyrazili na focení v kostýmu. Parťačka se chtěla se mnou vyfotit ve svých svatebních šatech už víc než před rokem, ale tehdy pořád pršelo, takže z toho sešlo. Odetina parťačka nám to ale naštěstí včas připomněla a tak jsem zase dělal modela, aby nás mohla vyfotit. Myslím, že se to docela povedlo a má parťačka mi fotky ani moc nekazila >:o)

Na půl druhou dorazil pan Langmajer, můj pedikér. Začal mou levou zadní, abychom zatížili nejdřív tu mou nemocnou nožičku a pak jí dali pokoj. Chvíli to vypadalo, že to nepůjde, nohu jsem mu totiž po krátkém boji vytrhnul. Naštěstí tam ale byla Odetina parťačka a lehce mě na jeho radu podepřela z levého boku, takže jsem se přestal bát, že ztratím rovnováhu a přepadnu, a vydržel jsem stát tak dlouho, jak bylo potřeba. Pan Langmajer je opravdu šikovný, že to tak vymyslel. Strouhání jsme zvládli bez zlobení, jen u pravé přední jsem ho tradičně poškádlil. Domů se mi ťapkalo dobře a dokonce i mírný kopeček k výběhu jsem zvládl bez výraznějšího zpomalení. Zpucoval jsem poslední dobrůtky a rozloučil se s parťačkou. Byla to trochu akční, ale jinak dobrá neděle pro nás všechny.