Věčné pastviny

Dnes se místo Vandálka ozývám já, jeho parťačka.

Náš koníček v pátek 22.2. 2013 odešel na věčně zelené pastviny za kamarádem Šibalem...

Od poslední neděle začal mít vážné problémy se vstáváním, majitelé stáje mu museli pomáhat na nohy. Ze středy na čtvrtek si na noc už vůbec nelehl, a když jsme dorazili do stáje v pátek ráno, našli jsme ho odpočívat v boxu. Neměl vůbec snahu vstát. Reagoval na nás, zbaštil s chutí uvítací banánek a pár kuliček od babičky, ale na nohy se nám ho ani s pomocí majitelky stáje a jejího přítele dostat nepodařilo.

Strávili jsme s Vandálkem ještě další dvě hodiny, během nichž začal baštit seno a tu a tam zahrabal předníma nožičkama ve snaze se postavit. Jako velký bojovník se nechtěl vzdát, ale zadní nožičky ho neposlouchaly. Nakonec se mu sice podařilo zapřít se zády o stěnu boxu a s obrovským úsilím se vyškrábat na nohy, ale z toho, co jsme viděli během těch tří hodin, bylo jasné, že další ráno už se podobný zázrak neodehraje.

Dali jsme mu kyblík se snídaní, kterou spořádal s velkou chutí, pak popil něco vody a vyrazil po stáji obhlédnout ostatní kyblíky, zda neobsahují něco zajímavého. Dokonce zamířil ven, porozhlédnout se po okolí. Silnice byla pokrytá uježděným sněhem, takže jsme to raději otočili zpět ke stáji. Nechtěli jsme riskovat pád. Ale to už dorazila teta Renata, Odetina majitelka. Přijela nás podpořit a rozloučit se s Vandálkem před jeho poslední cestou. Pan doktor Trunda se objevil ve dveřích jen chvilku poté a potvrdil nám, že rozhodnutí, ke kterému jsme s manželem smeřovali, je správné.

Hrozně moc jsme chtěli, aby se Vandálek dočkal jara a užil si s námi alespoň jednu travičkovou sezónu. Ale nechat ho bojovat vyčerpávající boj další noc, to si nezasloužil. Tohle rozhodnutí jsme museli udělat za něj.

Musím přiznat, že v okamžiku, kdy vstal a aktivně se zajímal se o nás, okolí a dobrůtky, to bylo těžší. V člověku pořád dřímá jiskřička naděje a přeje si jí věřit, i když ví, že je falešná.

Dali jsme Vandálkovi jablíčka, co jsme mu přinesli, a oblíbené ovesné kuličky od babičky. S chutí se vrhnul i po banánku. Pak jsme se rozloučili a pan doktor píchnul uspávací injekci. 

Jsem ráda, že jsme dostali šanci zůstat s myšánkem, dokud neusnul navždy, být s ním až do konce.

Chtěla bych poděkovat Miloši Kašparovi, který mě před lety ukázal, že čas trávený s Vandálkem nemusí být jen o ježdění. Změnilo to můj přístup k němu.

Dále děkuji Renatě Bednářové a jejímu Šibalovi, ke kterému se včera náš zrzek připojil na věčných pastvinách. Díky nim jsme si s Vandálkem ještě užili mnoho krásných pastvinkových vyjížděk, procházek i cachtání v Berounce. Bylo to naše nejlepší období. Krom toho, cokoliv jsme potřebovali, ochotně pomohla.

Děkuji Báře Šafářové a Luboši Slavíkovi, kteří se mi o Vadálka starali bez měsíce čtyři roky. Zvláště poslední rok byl náročný. Vyšli nám vstříc v mnoha ohledech, pomohli při stavbě přístěšku a měli pochopení pro Vandálkovy důchodcovské obtíže.

Děkuji panu doktoru Miroslavu Trundovi za jeho profesionální přístup, ochotu a zájem o pacienta. Kdykoliv jsme potřebovali, vyšel nám vstříc a je dobré vědět, že jsou lidé, kteří ve své práci vidí víc než jen prostředek k obživě. Škoda jen, že jsme ho neobjevili o nějaký čas dříve.

Velkou oporou mi je manžel, který Vandálka přijal jako mou součást se vším všudy a sám posléze propadl jeho kouzlu. Hlavně jeho zásluhou jsme postavili přístřech, pomáhal mi uklízet výběh, čistit kopýtka, nosit vodu, s počátkem těhotenství ochotně odpracoval všechno místo mě, zatímco jsem se mohla věnovat koňouchovi. Jeho mamka naložila nejedno kolečko kobližků a udělala stovky ovesných kuliček, které Vandálek zbožňoval, vypěstovala jen pro něj spoustu křehoučké šťavnaté řepy, nasušila desítky bochníků chleba. Od mých rodičů měl zajištěn pravidlené banánky na neděli a chlebík, pečívko pro něj schovávali i sousedé a kolegyně v práci. Měl to dobře zařízeno, kulišák.

Je to jen jeden den, a už teď nám chybí...

Ale utěšuje mě víra, že díky nám si užil poslední léta svého života víc, než všechny roky předchozí, že jsme pro něj udělali, co bylo v našich silách. A také vědomí, že s manželem čekáme malou Vandu. Snad to tak má být, jeden splněný sen umírá pro druhý, něco končí, něco začíná...

Vandálku, měj se tam nahoře krásně a pozdravuj Šibala!

Jsi ten nejlepší kůň, jakého jsem si mohla přát...